26/09/11 Tropic - deset dnů za námi
Americká úvaha (26/09/11 v Kodakchrome valley)
Tak jedeme tou nekonečnou americkou zemí a jsme stále znovu překvapeni tím, jak je ta země obrovská. Není fádní, je krásná, každou chvíli se mění barvy i celkový dojem, ale jedno zůstává – pocit obrovských vzdáleností, obrovské země, skoro neobydlené a skoro neobyvatelné. Na začátku cesty jsme v dojmu Ameriky – země neomezených možností, navštívili supermarket a nakoupili nějaké zásoby. Nebylo jich ale zrovna na třítýdenní cestu. A hle, jenom, co jsme opustili Skalisté hory a vjeli do země Navajů, ukázalo se, že zásobování není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. V indiánské zemi nelze vůbec koupit jakýkoliv alkohol a to včetně amerického light beer, což je žbrynda odpovídající chutí i množstvím alkoholu naší osmičce ředěné poděbradkou. Víno či nějaké tvrdé není vůbec ani náznakem. A tak jsme nakonec byli rádi, že jsme nevylili krabicové růžové, které neprošlo úvodním Jirkovým degustačním testem a následně se stalo naší jistotou na několik dalších dnů. Pokud se mocně poředilo studenou vodou, tak to byl docela osvěžující nápoj. U potravin to dopadlo částečně podobně, zjistili jsme, že jsme odkázáni na obchody u benzinových pump (chipsy, kola, placky), dnes je neděle a tak se nepodařilo koupit vůbec nic. Ale žijeme ze zásob (i tukových) a všem nám to prospívá. Ještě, že se nám podařilo u kterési pumpy koupit pár krabic piva (místní Bud light a mexická Corona).
Jednotlivé dny se skládají přes sebe, dnes jsme na cestě desátý den, za chvíli budeme v polovině. Projeli jsme Monument Valley – to je to místo, kde jezdí kovboj a kouří Marlboro, jsou tak sloupy jako sloní nohy. Navajský lunapark včetně nového hotelu a vstupného vyššího, nežli kdekoliv jinde (5 USD/osobu – jinde se platí za celé auto max. 10 USD). Kovboj tam nebyl, zato jedna krásná modelka v černých večerních šatech a lodičkách, fotograf ji vyfotil ze všech stran, děvče si pak lodičky zulo a cupitalo zpět na parkoviště ve vietnamkách, ale to už nikdo nefotil. Ráno jsme šli jsme na Wild Cat Trail, obešli jednu z těch obrovských sloních noh, viděli mnoho kaktusů, cvrčků a rudého písku a skal. Počasí stále nádherné, slunko nezalézá, už vypadá úplně neskutečně, že před týdnem jsme ve Skalistých horách jeli sněhovou vánicí. A předpověď (dle cedule tedy v kempu) na celý příští týden je optimistická – nu uvidíme. Než jsme z Monument Valley odjeli, tak nás odchytila banda složená ze dvou Japonců a Korejce se žádostí, ať se s nimi vyfotíme a, čemuž jsme vyhověli a tak asi budeme nyní hvězdami japonsko/korejských promítání z cest. A Jirka ráno vyrazil fotit východ slunce, vzal si všechno, jenom foťák nechal v autě … Z Monument Valley k přehradě Powell – velké umělé jezero opět uprostřed rudých skal, postavili ho v roce 1965 a pak jej 15 roků do 1980 napouštěli, Teď je ale sucho a tak voda mizí, chlapík v kempu, co bydlel vedle nás, pravil, že když přijel a viděl, jak je málo vody, tak chtěl hned zase odjet, ale evidentně to vyřešil několika pivy a nikam nejel. My si na ohni opekli pořádný kus hovězího (balíček dřeva 7 USD, ale podařilo se nějaké dřevo nasbírat před několika dny v lese) a na druhý den vyrazili trajektem přes jezero, na druhé straně jsme pak koupili nejdražší benzin za doposavadní cestu (holt jsme porušili předem deklarovanou zásadu, že nikdy nesmíme mít v nádrži míň, nežli polovinu – benzin se začal blížit ke čtvrtině, což při spotřebě toho stroje (motor má snad 6 litrů) není na dalekou cestu). U pumpy jsme s Jiřím zakoupili rybářské pruty a k nim sadu naprosto nepochopitelných háčků, třpytek, olůvek, mušek a jiných pokladů. Zatím jsme nepoužili, ale přijde den …
Jinak jsme překvapeni, že tady o České republice docela i vědí, čistil jsem si v kempu zuby a vedle mne se postavil chlapík v tričku „Hostinec u medvídků“, že byl v Praze a moc se mu tam líbilo. A Jágra znají asi úplně všichni.
Z Lake Powell do hor – kopce či sedla přes 10 000 stop jsou tu na denním pořádku, nahoru vír v nádrži, dolů smrad z brzdy, ale jedeme stále. Nocleh v kempu u snědeného losa (toho jsme nesnědli my, ale asi nějací lovci, ale kosti a kůži tam nechali, překvapivě to vůbec nesmrdělo, ono to tady ostatně nesmrdí ani nevoní vůbec nikde. Kempy tady fungují na samoobsluhu, na ceduli je napsáno kolik je třeba zaplatit, příslušné penízky dáte do obálky a vhodíte do kastlíku a je to. Občas přijede ranger a zkontroluje, zda jsou pravidla dodržována. Po cestě několik významných amerických měst – tedy benzinová pumpa, pár karavanů, jeden heritage barák a rovná silnice, jinak nic. No a teď sedíme v Kodakchrome údolí, co se tak jmenuje podle příslušného filmu, s příchodem digitální éry by to asi měli přejmenovat na megapixlové údolí. Zítra na nějaký trail a pak přes Bryce Canyon a Zion na North Rim Grand Canyonu. Třeba po cestě potkáme nějaké wifi, zatím se nám to moc nedaří.
Ondřej
Náhledy fotografií ze složky 26/09/11 Tropic - deset dnů za námi