Nepouštíme se na cestu... cesta se pouští do nás.

Ta Amerika…

Jsme sice v té Americe (domluvme se, že jde v tomto případě o stát USA, nikoli některý ze dvou světadílů). Tedy: jsme v té Americe, už dva týdny, ale netroufnu si říct (a netroufnu si ani po návratu) – „byli jsme v Americe“. Amerika není jen jedna – je obrovská svojí rozlohou a my jsme nahlédli geograficky do její malé části (pokud jde o její státy, tak jsme se pohybovali zejména v Coloradu, Arizoně a Utahu, na závěr nám zůstává na pár dnů Californie), která je oblastí úžasných, rozlehlých hor, neméně rozlehlých náhorních plošin a do nich zaříznutých hlubokých kaňonů…. zemí indiánů, kteří dodnes obývají (a na mapách mají vyznačena) svoje teritoria – Navajo, Hopi, Hualapi,… Přesto, troufneme si na tři malá zamyšlení, která překračují itinerář naší krátké cesty. A k tomu jednu malou zkušenost.

Your safety is your responsibility

Tvoje bezpečnost je tvojí zodpovědností. Jak jednoduché – jsme v přírodních rezervacích, hrozí zde rizika pádu (a ty výšky jsou opravdu extrémní – viz řada snímků – žádné zábradlí !! i tam, kde je hloubka např. 150 i více metrů), někdy někde (kaňon Narrows v rezervaci Zion) riziko nečekané velké vody. Na rozdíl od nám dobře známých zákazů (ty jsou zde také, ale mají podobu prosby) se zde preferuje jiný přístup: detailní informovanost o rizicích, doplněná radami kterak jím předcházet (dostáváte je v dokumentech při placeném vstupu do parku, má se tedy za to, že každý návštěvník ví) –  a k tomu často připomínané: Your safety is your responsibility.  You are responsible for your own safety. A vůbec platí:  sází se zde na osobní zodpovědnost.

My house – my rules

Silverton, jeden z malých domků, které pamatují začátek minulého století a zlaté (stříbrné, měděné a jiné) časy tohoto městečka. Za okýnkem vstupních dveří papír s nápisem: MY HOUSE – MY RULES. Fotodokumentaci jsme sice neudělali, zato se několikrát k této velké pravdě vrátili: v mém domě platí moje pravidla, přicházíš-li na návštěvu, pobýt, tak je prosím respektuj, v opačném případě můj dům budeš muset opustit. Škoda, že svět na tuto jednoduchou pravdu v posledních desetiletích zapomněl – mnoho konfliktů v tom dnešním světě by ubylo.

75

Kterak rychle se pohybovat v Americe na silnicích, je vyznačeno cest všech druhů bílými obdélníkovými značkami „SPEED LIMIT“ doplněných číselným údajem – na cestách, kterými jsme se pohybovali, bylo obvyklých 50, 55, max. 60, výjimečně 65 (to na těch dlouuuhýýých rovných amerických hájvejích),  při průjezdu městečky 45, 40 nebo 35 (i méně), totéž v hornatém terénu se zatáčkami.  Jo, jde o údaje v mílích/hodinu. A taky, značky jsou žlutočerné, posazené na roh, doprovázené další značkou o změně směru jízdy (a tím i rychlosti). Tedy maximum, odpovídající té americké šedesátce, je obvykle 96 km/hod, výjimečně o 8 km/hod. více.

Těch 75 je maximum na dálnicích. Násobeno 1,6 dostaneme se k údaji o max. rychlosti  120 km/hod. Na to jak, je Amerika rozlehlá (v  srovnání s Českem, ale nejen), se zdá, že se nedá nikam v rozumném čase dojet. Překvapivé je – z pohledu české zkušenosti -  že šoféři vesměs tento limit respektují. Možná proto, že policie nikoho nešetří – ale možná z jiného důvodu: máme v tuto chvíli ujeto cca 2600 km, nepotkali jsme jedinou nehodu. A  policajta, jen když se v národním parku Grand Canyon přišel velmi (!) slušně informovat, jaký máme další program a následně se zeptal (na stolku bylo 4-5 piv, tedy těch amerických, 4,5procentních), jak se to má s přítomnými řidiči a vypitým pivem. Po našem ubezpečení, že šofér který bude řídit pivo nepil, zasalutoval, a s přáním pěkného dne nasedl do svého vozu a pokračoval v kontrole kempu. (Pro upřesnění okolností: bylo to v pátek ve 3 odpoledne a my měli v nohách  sestup do Velkého Kaňonu s převýšením 650 m a stejný metry vystoupané směrem nahoru.)

Náš konflikt s americkým zákonem

Stačilo tak 20 minut, kdy jsme zaparkovali na nepatřičném místě – parking u Bryce kaňonu byl plný, chtěli jsme se jen podívat… s odvolávkou na federální zákon nám přilepili na okno řidiče oranžovou samolepku formátu cca A5 s upozorněním, co nám dle amerického zákona - Title 36, Code of Federal Regulations, 4.13(b) - hrozí. O vozidlo jsme nechtěli přijít, tak jsme poslechli a pro naše skvělé vozidlo našli řešení v souladu se zákonem Spojených států amerických. Největším trestem nakonec byla kvalita lepidla onoho dokumentu – jak patrno už z fotky (viz), klasické pokusy o odlepení neměly šanci. Okno jsme čistili tři další dny.

Ota, pátek 30.9.