Jdi na obsah Jdi na menu
 


12/10/11 Post Itineris

Byli jsme, nás šest – Johanka, Jitka-Kačka, Hanka, Ondřej, Jirka a já - na cestě tou středo-jiho-západní částí Ameriky 22 dny (528 hodin). Ujeli jsme 3030 mílí (4850 kilometrů) a za volantem strávili (my tři řidiči, střídavě - a hrozně jsme se na to těšili) cca 75 hodin. 

Ještě připravíme a vydáme závěrečný dokument tohoto našeho zápisníku - s faktografií celé cesty - itinerářem, kolik nás to stálo, a tak.. Kdo bude mít zájem, tak se ještě jednou na tyto stránky za čas podívejte - tak do konce října by se nám to mohlo podařit.
 
Nevím, na co kdo z nás myslel, když jsme stáli předposledního večera cesty v Half Moon Bay, asi tak 35 mílí jižněji  před San Franciskem, a sledovali jak se slunce noří do oceánu… téměř jistě jsme si ale v duchu říkali, zda se někdy podaří naplnit alespoň jeden z našich snad tuctu plánů (platonických? – never say never !) na další cestu do některé z končin naší cesty, které jsme  se obvykle jen naší krátkou návštěvou dotkli, pohladili ji, ochutnali… – od bláznivé varianty „Route 66“ na motorkách či v kabrioletech až po na lyžování v Rocky Moutains (údajně tam – podle místních - a v Utahu – je na lyžovačku nejlepší sníh na celém světě). Je nám, nám šesti, dohromady už nějakých 350 let – tak musíme rychle. (Zatím má větší naději Pohansko u Břeclavě, abychom zjistili, jak je to s tou Velkou Moravou - a také, výprava do již pověstné Osoblahy). Kdybychom jeli, dáme vám vědět. Co nás těší:  možná jsme inspirovali k podobné cestě americkým bydlíkem další ?!
 
Několik přátel se mne na to po návratu ptalo: opravdu jsme se, jednou jedinkrát, během cesty nepohádali. (Jó, bylo pár drobných kolizí, kterým jsme se po čase zasmáli – zejména té narozeninové vajíčkové :-)  Možná to bylo lety, co se známe (většina z nás se potkala před více než 30 lety... jó, bylo to na Lipnici), možná lety co nám jsou, možná tím, že jsme nějakým zvláštním a šťastným způsobem kompatibilní, jistě tím, že se navzájem respektujeme. A možná také tím, jak do nás celá ta cesta vstupovala - nejvíce pravděpodobně tam, kde jsme v němém úžasu stáli nad dílem přírody – u Bryce Canyon, Canyon de Chelly, v Monument Valley, Grand Canyonu,  anebo při pouti vodou kaňonem Zion. (Každému vážilo zavazadlo na zpáteční cestě o nějaké kilo víc – těm kamenům a kamínkům se prostě nedalo odolat… v kaňonech… v řekách… u moře…)  Aniž jsme o tom mluvili - bylo to hodně o pokoře, o tajemstvích, kterým jsme chtěli přijít na kloub… a nechtěli jsme plývat časem, energií, náladou – naopak, dělali jsme si sobě navzájem hodně radosti. A to nejen proto, že – nějak to tak vyšlo, nebyl to záměr – celé pánská polovina výpravy měla (když se připočítaly dva předodjezdové dny navíc) během cesty narozeniny.  Svoji roli v tom možná sehrály také ty dvě kytary – jmenují se Monroe a Jasmína a Jirka zařídil jejich nákup e-bay, dorazily - jak psáno někde v úvodu - k Noře Kabátové co bydlí v Boulderu nedaleko  Denveru den před naším příletem a věrně nás provázely celou cestu. Vrcholný výkon (andělské zpěvy… :-) jsme asi podali u Grand Canyonu, ale večírků se zpěvem bylo více, a hrálo se často i časně ráno i na dobrou noc. (A také – podařilo se oba, Jasmínu i Monroa, přes jisté obavy zda nás s nimi vezmou do všech těch letadel, dovézt domů. Takže se, třeba, s nimi a s námi někde potkáte. Začali jsme s Jirkou dávat dohromady repertoár…)  
 
No a tak na konec… když úvodní kapitolka nabízí muziku a cituje klasika Steinbecka, dovolím si uzavřít kruh a nabídnout a citovat jej ještě jednou:
 
John Denver,  z roku 1972: Rocky Mountain High:   http://www.youtube.com/watch?v=OwARpaKHx_w  (And the Colorado rocky mountain high * I've seen it rainin' fire in the sky * You can talk to God and listen to the casual reply * Rocky mountain high)
 
John Steinbeck, z roku 1962, Toulky s Charleym: „Na začátku tohoto vyprávění jsem se snažil pozkoumat, co to znamená cesta, jak každá tvoří věc samu pro sebe a že je osobitá a nepodobná žádné jiné. Uvažoval jsem v jakémsi úžasu o tom, jak silnou mají cesty individualitu a dospěl jsem k tvrzení, že lidé se nepouštějí na cestu – cesta se pouští do nich. Ta rozprava se však nezabývala dobou trvání cesty. Ta je zřejmě rozličná a nepředvídatelná. Kdo nepoznal cestu, která skončila a odumřela ještě dříve, než se cestující vrátí? Ale pravdou je i opak: mnohá cesta pokračuje ještě dávno poté, co skončil pohyb v prostoru a v čas.“
 
To je - a pravděpodobně může být i dále - náš případ.

Ota

 

Náhledy fotografií ze složky 12/10/11 Post Itineris

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář