Nepouštíme se na cestu... cesta se pouští do nás.

 Někdy ve čtvrtek, tři dny před koncem cesty, nás postihla zásadní nehoda – odešel Ondřejův kompjůtr, takže nebylo na čem zpracovávat fotky a chystat texty pro tento náš cestovní web – ale protože, jak se ukázalo, to byl jediný větší problém naší cesty, navíc v jejím samotném finále, příliš nás to netížilo. Poněkud nás zlobilo počasí –  po (s výjimkou cesty do Skalistých hor první den) prosluněných 17 dnech jsme zažili opět deště, dokonce jsme viděli (a nafotili) nad mořem tornádo.

Přesto: užili jsme si pobřeží Pacifiku (ještě před ním setkání se sekvojemi) – už městečko Carnia nabídlo nebývalé pohledy na figuriny snad před každým obchodem – a potom!  jízdou po kalifornské „jedničce“, která pobřeží lemuje  (a nabízí opravdu nečekané obrazy), anebo na pláži, která byla jen naše, a tam jsme se – co  oceán dovoluje (do tichosti tu má Pacifik hodně daleko, stejně tak do teploty Středozemního moře) – vyblbli.

A tak jsme v pátek před polednem dorazili k cíli naší cesty – Golden Bridge v San Francisku… a poté do samého centra města, kde jsme zaparkovali tu naši americkou káru  u hotelu mezi mrakodrapy, v sousedství toho nejvyššího ze skyline města, 260 metrů vysoké pyramidy  Transamerica. Měla za sebou (ta kára) v tu chvíli přes 3000 mil naší cesty, zbývalo jí několik posledních, na vrácení do půjčovny. Lučili jsme se s ní s poděkováním, že nám věrně sloužila.

Užili jsme si pátečního báječného, ještě letního odpoledne a večera v SFR, nemohli nesledovat  leteckou přehlídku „San Francisco Fleet Week Air Show“  (mj. akrobatická letka The Blue Angels)  nad zálivem – ti borci malovali na obloze opravdu neuvěřitelné sestavy. Po svělé obědo-večeři ve  Fisharman´s Wharf  jsme nakoupili něco dárků a na desátou vyrazili  metrem přes záliv do klubu Yoshi´s v Oaklandu na koncert  jazzové legendy – famózního vibrafonisty Garyho Burtona (za dva roky mu bude  sedmdesát) s jeho „New Quartetem“ s  virtuozním  kytaristou jménem Julian Lage (tomu ještě není třicet) a vůbec skvělou  celou kapelou -  kdo nevěří, podívejte se třeba na http://www.youtube.com/watch?v=VEFDD-EFGIA 

V sobotu v poledne (co je o devět hodin posunuto proti našemu) jsme nasedli do éra, letícího  do Mineapolis, tam přestoupili do A330 mířící do Amsterodamu, no a do Prahy už to byl jenom skok… po 14 hodinách cesty jsme se vypotáceli z letadla – jak už to bývá – nevyspalí, s prvními příznaky pověstného jet-lagu… všechna zavazadla  dorazila s námi, a tak tahle pásmová nemoc  byla –  kromě toho notebooku – jediná nepříjemnost celé naší americké cesty….

Ota